Kníže (chán) Boris se ujal vlády v komplikované situaci. Rozšiření bulharských hranic v Rodopech, Západní Trakie a Makedonií vyostřily bulharo – byzantské vztahy. Na severozápadních hranic taky nebyl klid. Chán Boris obnovil smlouvené vztahy s Německým královstvím, ale v roce 853 situace se vyhroutila. Francouzský král Karl (840 – 877) přitlačil na Bulharsko a Velkou Moravu aby sformovaly spojenectví proti Ludvíku Německém. Na druhou stranu však německý král se spojil s chorvatským knížetem Trpimir (845 – 864). Tak v letech 853 – 854 Bulharsko utrpělo těžké porážky ot němců a chorvatů, ale hranice byly uchráněny. Dokonce bulharko – německé spojenectví bylo obnoveno hlavně proti Veliké Moravy, která ohrožovala bulharské území na Středního toku Dunaje.
V letech 855 – 856 mezi Bulharskem a Byzance vybuchla nová válka, kterou pro Borise skončila velmi těžce.
Na začátku 60-tých let se sformovaly dva hlavní vojensko-politické bloky. Veliká Morava byla mezi Německým královstvém a Bulharskem, a proto vyhledala spojenectví s hlavním nepřítelem Bulharska – Byzance. V roce 862 v Konstantinopoli přijelo poselstvo knížete Rostislava, které mělo podepsat spojeneckou smlouvu s Byzantskou říši. Zároveň Rostislav požádal o učitelé, který by naučil moravského národa na křesťanství, které již předtím přijal. Byzanc radostně přijala touto žádost, protože tím by postavila Bulharsko v těžké situaci, a také by ztlumila pretence papeže o nadvládu nad celého křesťanského světa, s vyhnáním německých duchovních od Velké Moravy a nastolení východního křesťanství v zemi Rostislava. Císař Michal dal v čele výpravy do Velké Moravy bratři Cyril a Metoděj. Konstantinopolská vláda se neuspokojíla jen s týmto aktem – nepokorný syn krále Ludvíka, graf východní marky Karloman, byl přivlečen na stranu byzansko-moravského spojenectví za ne moc velké množství zlata a slibem, že mu říše pomůže na trůn.
Ve stejné době Boris slíbil Ludvíku Německému, že příjme křesťanství jako garance pevnosti bulharo – německého spojenectví. Tento krok dal velké naděje papežství, které se snažilo rozšířit svojí diocézí na úkor konstantinopolského patriarcha.
Bulharské kroky nezůstaly utajené, a proto roce 863 Byzanc začala dělat rozhodující kroky k prevence naplnění těchto plánu. Ostatní okolí byli příznivé pro říši – v Bulharska už 40 dnů nepřestávalo zemětřesení, rok byl neplodný, nastal hladomor a rozšířily se epidemie. Byzanc využila všech nepříznivích podmínek pro Bulharsko  - v krátkodobé kampaňi rozdrtila bulharské vojsko v Trakii a přijmula tak Borise aby vyhledal nepříznivý pro Bulharsko mír. Jako předběžné podmínky pro dlouhodobý mír Byzanc chtěla aby Bulharsko výstoupilo ze spojenecké smlouvy s Německým králstvím a aby přijalo křesťanství od Konstantinopole. Tyto podmínky bily přijaté bulharským panovníkem a brzy potom byl podepsán mír. Bulharské posly v Konstantinopole přijaly křesťanství jako garance pro splnění podmínek míru.

Christianizace Bulharska. Rebelie 52 bojárů.
V podzimu a zimy r. 863 – 864 v Byzantského hlavního města nastaly velké přípravy pro christianizace Bulharska – byli rekrutování duchovní, připravovaly se křesťanské knihy, formovala se církevní správa. Na začátku roku 864 misie dorazila do Plisky. Jako první přijal křest Boris, spolu s jeho rodinou. Bulharský chán přijal jméno svého kmotra – byzantského císaře Michaila. Tak pohanský chán se stal „archont“, „duchovní syn“ císaře a stal se část rodiny křesťanských panovníků.
Christianizace Bulharska našla velký ohlas v Byzance a tehdejšího středověkého světa. Vzniklo množství legend, které výpravěly o různých příčinách, které donutily chana Borise aby přijal křest. Podle jedné z nich, Boris byl ovlivněn své sestry, která po doby její zajetí v Konstantinopole přijala křest. Jiná legenda vypráví, že Boris, který miloval lov, přinutil jednoho zajatce – malíře, aby vymaloval loveckou scénu v jeho paláce, která měla u každého povzdvihnout cit strachu a úcty k moci chána. Místo toho malíř vymaloval scény z soudnýho dne, která protřepala pohanskou duši chána a ho přijměly k přijetí křestu. Třetí legenda popisuje christianizaci bulharů od bratrů Konstantína a Metoděje, čtvrtá vypráví, že na to měl vliv římský papež. Avšak realné příčiny jsou daleko více a složitější, a proto vyznačíme jen ty nejdůležitější z nich.
Z jedné strany, přijetí křesťanství bylo s politickým úmyslem. Bulharsko se tehdy nacházelo mezi dvě křesťanské mocnosti – Německé království a Byzanc. V mezinárodních vztahů nemohlo počítat s jistým spojencem, protože nevyhovění smlouvy s pohanů se nepočítalo jako hřích.
Ne méně důležité bily i vnitropolitické a ideologické příčiny pro příjetí křesťanství. Za více než 150 roků moc chána se rozvinula z rodová, tradiční vlast, k monarchické, při které staré ohraničení a tabu ustupovaly dozadu. Přelomný moment byly reformy administrace v Bulharského státu za první poloviny IX. století, když stát byl centralizován a celá vlast náležela bezkompromisně chánovi. Tato revoluční přeměna vlasti potřebovala ideologickou sankci a legitimaci. To znamenalo, že v očích poddaných tato vlast musela být božská, nezávislá na toze určité skupiny pro nadsazení jejích zájmu nad touto moci. Vlast se stávala svatá – přičemž rebelie proti vládce znamenala i rebelie proti bohu, a opačně – každé rouhání bohů znamenalo rebelie proti panovníka. Tak se vytvořil kruh misticity a potajnosti, božské podstaty vlády, vytvořil se cit pevnosti a bezpečnosti. To byl způsob jak vládu dát do ruky jedné dynastie, které právo na vládu je dané od boha, ne od lidí.
Po přijetí křesťanství Boris začal christianizovat bulharské země. Donutil sílou aby pohanské bulhary byly chritianizováný. Mnoho pohanských chrámu bylo zničeno, aby na jejích místo byly vybudobání nové, křesťanské. Christianizace však byla věc velmi formální. Mše, které se konaly v cizím a nesrozumitelným řeckým jazykem nemohly dosáhnout svojí podstatou do duší obyčejných lidí, a roztrhnutí svazku s otcových bohů a zvyku bylo velmi bolestné a přijalo lidi k spontánnímy vzpouramy.
Navíc, velká část aristokrace přijimalo akt christianizace jako akt podrobený Bulharska Byzance. Což vyvolalo nespokojenost. Ta pak přerostla v otevřenou vzpouru proti Borise – Michaila, která se rozšířila postupně na všech 10 komitatu státu. Rebelové táhly na Plisku, s rozhodnutí nejen zabít Borise, ale také aby zastavily christianizaci. Boris – Michail však rychle se chopil iniciativy a vzpouru rozdrtil. Následovaly kruté represe. 52 bojilské rody byly vyvražděné do 9 koleno. Tak byl rozbit i možný budoucí odboj proti nové religii. Meně významné a obyčejné lidi, které se účastnily vzpoury byly propuštěny bez následků.

Pokusy knížete Borise – Michaila o osamostatnění bulharské církve, Církevní otázka mezi Římem a Konstantinopolem.
Pokřesťanštění bulharů a ubytování mnoho byzantských duchovních v státu znamenalo propojení s říši ve všech směrech politiky. Jako „duchovní syn“ císaře, bulharský kníže („archont“ v byzantských pramenů“) úznával nadřízenost nejen konstantinopolské patriaršijí, ale i císařovou. Tak viděly věci samotné byzantinci – příjimaly pokřesťanštění nepřítelkých bulharů jako pokoru, jako velké vítězství nad stálým nepřítelem. Všechno tohle bylo dobře známo i knížeti Borise – Michailovi, který začal hledat východ z této situaci. On hledal řešení problému v dvou směrů – obnovení spojenectví s Německým kralovstvím, a, společně s tím – směrování k Římě k příjetí Bulharska v hranic papežské diecézi, tudíž dál od patriarcha, a blíž k samostatnosti.
K vyplnění tohoto plánu v létě roku 866 vyslal dvě skpiny poslů – jedna do Regensburku, u krále Ludvíka Němce, druhou – do Říma, u papeži Mikuláše I. 29 srpna 866 v lateranským paláce v Římě přišly posly z Bulharska, vedené Borisovým příbuzným Petr, a bojilů Joan a Martin. Oni nesly dlouhy spis otázek k římskému papeži, s kterým vyznačily záměr svého panovníka – posun do papežské diecézi a osamostatnění církve s vlastním archierejem, nominálně podřízena Římu. Papež Mikuláš I. nedal kategorickou odpověď na to, aby získal čas pro sílnějším podmaněním novo pokřesťnaštěních bulharů pod svou moc.
13. listopadu 866 106 odpovědí na bulharských otázek byly dány Petrovy, který odešel zpátky do Plisky, a spolu s ním i množství papežských duchovních, vedené episkopů Formoza Portuensky a Pavel Populonský. Na konci listopadu misie úspěšně dorazila do Bulharska a začala svojí misijní činnost – christianizaci ještě zbilých pohanských bulharů. To však natáhlo vztahy s byzantským duchovenstvím, a patriarcha Fotius exkomunikoval papeže Mikuláše I., proto, že poslal svoje duchovní v cizí diecézi. Jako odpověď na to, papež Mikuláš I. také exkomunikoval patriarcha Fotie a rozkol mezi Římem a Konstantinopolem se prohloubil.
Poselství k Ludvíku Němce mělo také úspěch – asi ve stejné době, co do Bulharska přišly papežské duchovní, přišly i německé. Proto však se tam staly zbytečnými, a tak, bez úrážky, dostaly bohaté dary a byly odeslány zpátky do Německa.
Mezitím bulharský kníže Boris – Michail vybral pro arcibiskupa biskupa Fomoza, ale papež s tím nesouhlasil. On sesadil Fomoza a vyzval na jeho místo dva duchovní – Dominik z Trivenu a Grimoald z Polimartie. Papež zdůraznil bulharskému knížeti, že chce, aby vybral z těchto dvou duchovní, nebo Pavla z Populonie. Na konci roku 867 papež Mikuláš I. zemřel, ale i nový papež, Adrian II. nesouhlasil s jmenování favorita Borise – Michaila, biskupa Fomozy, arcibiskupem. Tak se vztahy mezi Bulharskem a Římem pozastavily, ale i zájem papeže už se změnil – nechtěl dále vyostřovat vztahy s Konstantinopolem, protože mezitím v patriaršií došlo ke změně.
Spiklenci zabily císaře Michaila III. a na jeho místo posadily jeho favorit – bývalý stájník Vasilijí I. Makedonec (867 – 886). Blízký přítel zabitého císaře, patriarch Fotius, byl sesazen, a na jeho místo Vasilijí I. dosadil poslušný stařec Ignatijí. Nový císař přispěchal oznámit papežovi, že je hotový uznat jeho nadřazenost a obnovit jednotu církve, s podmínkou, že papež uzná konstantinopolského patriarcha za druhého duchovního pána po něm. Pro dosažení této dohody Vasilijí I. svolal vselenský církevní koncil.
Papeži Adrianovi II. na to velmy záleželo, protože ve stejné době severoafrické araby přepadly a drancovaly jižné části Italijského poloostrova, kde se nacházely papežské dominia. Jako znak dobré vůly v nadvečer Vánoc r. 867 papež slavnostně přijal bratry Konstantína a Metoděje, které vedly církevní misii na Velké Moravy. On vysvětil slovanskou písemnost, blahoslovil jejích dílo, jejích žáky posvětil na kněze a mnichy, a dovolil liturgie a služby v slovanským jazykem. Tak, když se obě strany předsvěčily o své dobré city, začala příprava na VIII vselenského církevního koncilu. To vedlo k dočasné zastavení vztahu a zájmu Říma k bulharskou církevní otázku. Proto, když v začátku roku 868 kníže Boris – Michail znovu požádal arcibiskupa podle svého výběru – jáhen Martin, dostal odmítnutí.
5. října 862 byl zahájen VIII vselenský církevní koncil s učásti patriarchu Konstantinopolského, Jeruzálemského, Antiochského a Alexandrinského, a také představitelé Říma. Provedeny bily 10 schuzek, které se zůčastnily i bulharské posly. Kníže Boris se zde snažil prosadit nezávislost bulharské církvi.
28. února 870 bulharské posly požádaly o slovo v poslední schůzce koncilu, když už všechny dokumenty o uznání nezávislosti byly hotové, a teď jen čekaly na jejích slavnostní podepsání. Na další, mimořádné schůzky koncilu 4. března 870 začaly velké spory o stauts bulharské církve. Východní patriarchy, které byly ve větším počtu než římské, ustanovily, že bulharská církev je v dominiu konstantinopolského patriarcha. Jako odpověď na to, římské duchovní nepodepsaly dokumenty, a tak se zrodila tzv. „malá schizma“, která pak dala první popud k pozdějšímu rozdělení církve na Západní a Východní.
Latiské duchovní byly vyprovozeny ze státu, a na jejích místo přišly duchovní byzantské, vedené episkopem Josifem.
Usnesení VIII vselenského církevního koncilu byly vítězství pro bulharskou církev, protože Bulharsko a jeho vedlejší země měly už nezávislou arciepiskopijí, dle usnesení všech východních patriarchu. Přesto, že archierej a všechny duchovní byly byzantinci, tento krok znamenal velké příblížení k plné nezávislosti bulharské církve. Arciepiskop měl rezidenci v Plisce, byl pod kontrolou vládce, který měl možnost kontrolovat činy církve. To přínášelo dobré podmínky pro pozdější jmenování duchovních z dvora knížete. Tak bulharská církev se otcitla pod dvojí vlády – knížete a arciepiskopa.
V procesu christianizace Bulharska, kníže Boris-Michail ovládnul široké sféry vlivu v církvi. Podle příkladu byzantiského císaře, on přijal cezaropapismus, při kterém světská vláda byla nad církevní.